V této hospodě se ožral a recenzi sepsal:

"Ty máš teda koně sedláku, nějakou starou herku koukám."; tak přesně takovouto hlášku jsem zaslechl po svém pokusu o spanilý příjezd ke  zdejší středověké restauraci se svou zánovní Škodou 136L. Patřičně ponížen jsem se snažil blíže lokalizovat zdroj tohoto souvětí, avšak zatím neúspěšně. Následovala další palba pečlivě vybraných slov, která měla za úkol  ještě více společensky deklasovat mou těhotnou ženu: "Vidím, že tvoje panenka už je pěkně nažraná, tak co tu vůbec chce?". Ohlédl jsem se  za sebe a konečně objevil tu drzou hubu, která si dovolila během necelé minuty před asi šedesáti smějícími se hlavami zesměšnit jak mou ženu, tak i mé auto, vydělané za těžké prachy, když bystřická tonetovka ještě normálně fungovala. Zdrojem  všeobecného pobavení přihlížející veřejnosti byla postavička vzhledu ušmudlaného, nosícího šatstvo zašlé a odrbané, evokující pocit  chudoby a zmaru, prostě běžného středověkého drbana, tak jak jej známe ze školních učebnic. Odpustil jsem mu.

    Za slov, "to je nějaký tragéd, nenechám se od něj urážet" jsem vběhnul do hospody, očekávaje, že konečně potkám někoho zdvořilejšího, s nímž už budu moci normálně komunikovat. Bohužel jsem zapomněl, že ve středověku ještě nebyly vynalezeny tepelné koule, takže uvnitř byla taková tma, že zde nebylo možno identifikovat jednotlivá individua, ani provést pečlivý výběr vhodného pokrmu z dokumentu vtipně nazvaného "žrádelník".  Jako můra jsem tedy neomylně následoval paprsek světla, který nás přivedl na přilehlou zahrádku, jejíž návštěva se jevila býti i s přihlédnutím k nádhernému slunečnému počasí tou nejideálnější volbou.

    Pozitivní dojem z krásné zahrádky a nádherného počasí však bohužel vydržel jen do té doby než se nás ujal jeden z číšníků, snad ještě otrhanější a drzejší než ten první. Roztrhané a flekaté hadry z něj visely už jen silou vůle, vlasy měl mastné, snad i nějaká ta veš by se v nich našla,  ale hubu - tu měl patřičně prořízlou a drzou. Dojem ze středověku by byl v tomto případě doveden k naprosté dokonalosti, netřímal-li by v rukou moderní PDAčko, v němž nejspíš zpracovával mimo kompletní daňové evidence i příchozí objednávky hostů.

    Otázka ve znění "Budete chlastat pívo nebo sušit hubu?" by se dala v novočeštině volně přeložit jako "Co budete pít". Vybral jsem si tedy pivo, v tomto případě uvařené v nedalekém (asi 10m vzdáleném) pivovaru. Jeho cena byla sice dosti vysoká (39,- Kč), ale chuťově nemohu tomuto nápoji vůbec nic vytknout. To u ženy byla situace vzhledem k jejímu jinému stavu o něco složitější - po její odpovědi "Já pivo nemůžu" následovala odpověď "Tak žrádlo vyber."

    Provedli jsme tedy výběr pokrmu z již jednou zmiňovaného žrádelníku, který nám byl donesen ke stolu se slovy "Tak tady něco máte, jestli umíte číst." a jali se vyčkávat příchodu vybrané krmě. Dlouhou chvíli jsme si zkrátili pozorováním číšníka běhajícího po zahrádce, urážejícího i zbytek osazenstva. Za zmínku stojí hláška "Matko nechrápej mi tam nebo tě vyženu". určená unavené turistce jinak zcela při smyslech, jen si podpírající svou hlavu pravou rukou. Příchod nového zákazníka byl okomentován slovy "A, otesánek přijel".

    Jak už to tak bývá, občas na někoho přijde i nutkání odskočit si do míst, kam chodil i císař pán. Bohužel v potemnělých prostorách hospody lze tuto místnost poněkud hůře lokalizovat a tak se host občas dočká pomoci personálu ve formě nápovědy. Inu stalo se, že toto nutkání přišlo na jednu sympatickou paní od vedlejšího stolu a ta se jala vyhledat záchod na vlastní pěst. Bohužel její snažení neuniklo všímavému oku středověkého hospodského, který se jí nahlas před celým okolím optal: "Kampak kráčíš kopretino?". Po zdvořilé odpovědi, že hledá záchod následovala odpověď, která mne dokonale uzemnila: "Běž  po smradu, jestli nemáš nos plný holubů". Tak tohle jsem opravdu nečekal a věřím tomu, že snad ani nikdo jiný, protože celé okolí propuklo v neutišitelný smích.

    "Tak žrádlo vám nesu. Moc neposlintej ten stůl", vytrhla mne z pozorování urážek spolustolujících hláška číšnického drbana určená pro změnu mé osobě. Jídlo krásně vonělo, skvěle chutnalo, bohužel však jednu vadu mělo. Nebyl k němu totiž dodán žádný příbor. Vše se zde musí jíst rukama a pokud něco odhodíš na zem, uděláš líp než kdybys to nechal na stole, protože jinak budeš obsluhou určitě označen za prase. Ve středověké hospodě jsou prostě jinak nastavená měřítka kultury stolování.

    Po dojezení chutného pokrmu jsem byl dle očekávání opravdu jmenován prasetem, bylo mi donešeno ještě jedno pivo, má žena obdržela další kozí chcánky (minerálku) a nastal čas placení. V trajektorii mezi číšníkem a naším stolem postávala jedna starší dáma. Tuto zapeklitou situaci číšník vyřešil požádáním paní o uvolnění cesty slovy "Uhni babo, jdu si pro zlaťáky". Po zaplacení jsme se vydali zpátky do naší krásné naleštěné škodovky. Zdálky jsme už jen jedním uchem zaslechli pokřik "Tak šťastnou cestu, chátro, už se nevracejte", naštěstí již patřičně přehlušeného kašlajícím startérem a následným tůrováním našeho čtyřválcového motoru.

    A resumé? Vůbec není na škodu nechat se strhnout zdejší atmosférou, začít se chovat jako prase a ještě se u toho skvěle bavit. Klientelu v tomto případě vůbec nehodnotím, protože ta byla zcela zastíněna pětibodovými výkony obsluhujících. Veškeré hlášky uvedené v této recenzi byly v této hospodě opravdu vyřčeny a ač se zdá, že by se mohly některé slabší povahy urazit, nestalo se tak.  Návštěvu tohoto podniku rozhodně doporučuji, protože ve vyšší ceně jídla a nápojů je zahrnuta i skvělá zábava, která není nikde jinde k vidění.

CELKOVÉ HODNOCENÍ

4.25 bodů z 5