InZlin - neuveřejněné interview


„Když vidím u vedlejšího stolu štamgasty, jak mastí karty, cítím pocit spokojenosti,“ říká Dalibor Zela, který dlouhodobě recenzuje všemožné hospody.


Pivo, jídlo, atmosféra a klientela. To jsou základní čtyři aspekty, podle kterých už dlouhých šestnáct let hodnotí Dalibor Zela hospody nejenom na Moravě. Prošel jich za tu dobu opravdu nespočet, ale jak sám tvrdí, pajzly a nádražky jsou mu nejbližší. V nich je mu nejlíp a o nich napsal téměř dvě stovky recenzí.
„Kdybych si měl vybrat mezi sebelepším steak housem a zaplivanou čtyřkou, tak dám přednost druhé variantě,“ říká s úsměvem bystřický rodák, kterému v létě vyšla první kniha s názvem Zaniklé příběhy podhostýnských pohostinství. Dalibor Zela se v ní věnuje převážně už neexistujícím podnikům svého rodného kraje, ale cizí mu například nejsou ani ty zlínské, které důkladně poznal během svých studentských let.


Co vlastně člověka vede k tomu, že začne objíždět a recenzovat všemožné hospody? Jaký byl ve tvém případě ten prvotní impuls?
Někdy v roce 2001 jsem narazil na web pajzly.cz, na kterém partička lidí kritizovala hospody, které jsem měl rád. Je pravda, že články byly podávány humorně, ale s jejich obsahem jsem prostě nesouhlasil. Po nějakém čase jsem si řekl, že už je toho nějak moc a rozhodl se, že na ty samé hospody napíšu recenze vlastní s tím, že se to všechno pokusím nějak vyvážit. Čili tady bych viděl ten prvotní impuls. Skvělé bylo, že redakce „pajzlů“ neměla žádný problém moje články zveřejnit a ještě humornější bylo, když se na celou činnost časem vykašlala, s jejími členy jsem se spřátelil a o webové stránky se začal starat sám... (úsměv).


Jak to pokračovalo?
Odjakživa jsem rád psal, ať už seminárky na škole nebo odborné reporty v práci, takže mě to začalo víc a víc bavit. Navíc web byl dobře rozjetý, lidi ho hojně navštěvovali, takže každý článek měl určitý dosah. Po všech těch „kontra“ recenzích jsem začal pochopitelně psát recenze na další, ještě neprobádané, hospody a podle času a možností v tom v podstatě pokračuji dodneška. V nejplodnějších letech, když jsem ještě neměl rodinu, jsem chodil do hospod každý víkend a z každé návštěvy hostince nějaký ten článek vznikl.


Ono to má ale jednu nevýhodu v tom, že se v žádné hospodě v podstatě nikdy neusadíš. A zároveň brzy vyčerpáš možnosti v jednom městě a musíš za podniky vyrážet dál a dál.
To je pravda. Ale na druhou stranu mě mnohdy psaní donutilo jít i do hospody, které bych se třeba vyhnul obloukem, protože už z dálky jsem viděl, že nemá tu správnou atmosféru a točí se tam špatné pivo. Nicméně jsem tam zavítal, abych měl danou lokalitu opravdu zmapovanou kompletně. Když nad tím tak přemýšlím, někdy v roce 2007 jsem už vyčerpal všechny možnosti v mém rodném podhostýnsku, takže bylo nutné, poohlídnout se dál a vyrazit si – na kole, autobusem či vlakem – pro takzvané výjezdní recenze. Společně s kamarády jsem začal nejprve jezdit například do Holešova nebo na Rusavu a postupně skutečně ještě dál, což souviselo s tím, že jsme na sebe začali nabalovat nové lidi se stejným zájmem.


A vracíš se po určité době i do hospody, kterou jsi už hodnotil, abys zjistil, co všechno se změnilo?
Ano, to dělám pořád. Najdou se dokonce hospody, které za ty dlouhé roky mají klidně i dvanáct třináct recenzí. Člověk alespoň vidí, jak to v daném podniku žije a jak se to vyvíjí, zda se už třeba změnila ta nepříjemná obsluha, zda ještě pořád točí šílené podmíráky, nebo jestli si stále drží úroveň dobré kuchyně.


Máš představu, kolik hospod jsi od toho roku 2004, co jsi začal na web pajzly.cz psát, zhodnotil?
Bude to zhruba kolem osmdesáti hospod s tím, že jsem napsal nějakých dvě stě recenzí. Ale jak už jsem vysvětlil, mnohé místa se po určité době opakují.


Podle čeho si vybíráš hospodu, kterou budeš hodnotit?
Úplně nejvíc miluji horské chaty, ale hodně mám rád taky všechny možné pajzly a nádražky. Hospoda musí mít své kouzlo a proto, kdybych si měl vybrat mezi sebelepším steak housem a zaplivanou čtyřkou, tak dám přednost druhé variantě. Komerčním hospodám se vyhýbám, stejně jako se vyhýbám například hotelovým restauracím, jelikož to jsou pro mě velmi sterilní prostředí...


Jaká jsou tvoje kritéria pro hodnocení dané hospody? Čeho všeho si všímáš?
Všímám si samozřejmě piva, jídla, prostředí, ale taky obsluhy a místní klientely. Všechno dohromady totiž dává jasný obrázek o hospodě. Například pivo může být sebelepší, ale když kolem tebe běhá zamračená a nepříjemná obsluha, tak se to do výsledné recenze promítne. A naopak. Mnohdy je ovšem rozhodující právě ta klientela, protože i kdyby stálo všechno za prd, ale viděl jsem, že vedle u stolu sedí staří štamgasti, kteří mastí karty, a všude okolo to správně hučí, tak to ve mně vyvolá určitý pocit spokojenosti.


Tušíš, jak tvoje recenze vnímají hospodští? Stalo se ti třeba někdy, že jsi napsal nelichotivou recenzi, pak jsi po čase do té samé hospody přišel, ale bylo ti sděleno, že máš smůlu a nenalijí ti?
Nestalo, protože jsem celé ty dlouhé roky psal pod pseudonymem Los. Až v letos vydané knize uvádím vše na pravou míru a jsem pod ní podepsaný svým skutečným jménem. Je ale pravda, že mi mnohokrát přišly ostré a výhružné emaily, nicméně v reálu mě nikdo dlouho neznal. Jen se mě často ptali, hlavně v podhostýnsku, jestli nemám ponětí, kdo o všech těch hospodách píše. Já jsem ale dělal mrtvého brouka... (smích)


Takže se ti to může všechno vrátit až nyní, a to hlavně ve zmíněném pohostýnsku, které máš zhodnocené opravdu důkladně.
Já si myslím, že nemůže… Spousta podhostýnských hospod, o kterých jsem psal mnohdy skutečně negativně, už zanikla a do těch zbylých existujících už nechodím, protože bydlím jinde. Koneckonců, už je tomu taky několik let, majitelé i prostředí se mění, takže to mohlo dávno všechno vyšumět... (úsměv)


Pojďme si teď udělat malou procházku po zlínských hospůdkách. Které podle tebe stojí za návštěvu, ať už z jakéhokoliv důvodu?
Tak třeba Hostinec Beseda v Prštném, Hospůdka u Knapů na Lazech anebo Kanada přímo v centru města, kousek od autobusového nádraží. Je pravda, že posledně jmenovaná hospoda je dnes úplně jiná, než jak jsem ji poznal, ale rád se tam vracím stran určité nostalgie, protože když jsem v devadesátých letech ve Zlíně studoval, tak první zastávka po vystoupení z autobusu, byla právě tam.


Upustíme-li od nostalgie, tak mě zajímá, co podle tebe dělá výjimečnými zlínskými hospodami právě ty první dvě jmenované.
To, že si drží už léta letoucí to svoje a absolutně nejdou ruku v ruce s žádným mainstreamem. Pořád jsou to typické čtyřkové hospody se svou klientelou a krásnou atmosférou, která se dnes už často nevidí.


V čem podle tebe tkví specifikum českých hospod? Liší se nějak výrazně od hospod v zahraničí?
Nemyslím si, že by se nějak výrazně lišily, a to ve všech kategoriích, ať už se bavíme o luxusních podnicích nebo o pajzlech. Projel jsem například dost hospod v Německu, projel jsem taky mnoho hospod v Itálii, ale kromě toho, že u nás se vypije podstatně víc piva, tak žádný výrazný rozdíl nevidím. U nás sedí u piva vesměs každý, v cizině to je namíchané, někdo má víno, někdo pivo, jiný zase drink…


Zastavme se teď u tvé nové knihy Zaniklé příběhy podhostýnských pohostinství, která vyšla v létě. Můžeš ji čtenářům lehce představit? Jak je koncipovaná? Co všechno v ní najdeme?
Najdeme v ní příběhy, které se už nikdy nezopakují, a to z toho důvodu, že osmdesát procent podhostýnských hospod, které jsem měl tu čest navštívit, už neexistuje a ten zbytek změnil svou podobu a jsou z něho, dejme tomu, komerční restaurace. A taky se ty příběhy nezopakují z toho důvodu, že mnoho lidí, se kterými jsem ty nezapomenutelné návštěvy prožil, mi prostě zmizelo ze života. Jde ale o příběhy skutečné, představující obrovské množství hospůdek, restaurací, občerstvení, stánků a podobných zařízení v podhostýnsku, navíc obohacené o výňatky z dobových recenzí, které jsme psali pro web pajzly.cz a které to vlastně všechno tak pěkně koření… (úsměv).


Na co jsi v obsahu knihy opravdu pyšný?
Na celkem osm rozhovorů s bývalými provozovateli hospod, které se mi podařilo vypátrat a následně vyzpovídat. Jsem za to moc rád, protože to mnohé příběhy ještě víc rozkresluje a dodává jim to jakýsi punc autentičnosti. Já v podstatě všechno popisuji pohledem zpoza stolu, ale dotyčné osoby to rozebírají svým zkušeným pohledem od výčepu… (úsměv).


Kde je možné knihu sehnat?
Existují webové stránky knížky, které mají adresu zaniklepribehy.wordpress.com, na kterých případní zájemci o knihu najdou veškeré kontakty. Je tam email i telefon přímo na mě, takže není problém se domluvit.


Už jsi musel dělat dotisk knihy, z čehož je patrné, že o tvou prvotinu je mezi čtenáři zájem. Máš už v hlavě případné další plány?
Jeden nápad by tady přece jenom byl… (úsměv) Rád bych celý ten projekt posunul ještě o level výš a dal dohromady opravdu důstojnou kroniku podhostýnských pohostinství, ve které by byly nejenom všechny ty zaniklé příběhy, ale byly by tam taky podrobně zpracované i všechny existující hospody. Tím pádem by bylo dílo podhostýnských pohostinství sto procentní, protože by nebylo podniku, který bych v kronice nezmínil. A jestli to bude za pět nebo za deset let, to je jedno. Snad se mi tady ten sen splní.


Autor: Jakub Malovaný (www.jakubmalovany.cz)
Foto: Archiv Dalibora Zely